Pár dní uplynulo od dokončení závodu 200 Hard a tak se pokusím přiblížit můj příběh tohoto závodu.

Obsah článku

O závodu 200 Hard

Formát závodu bez podpory spočívá v tom, že se jede po nevyznačené trase a bez občerstvovacích stanic. Vše je tedy v rukou závodníka. Necelý týden před startem dostáváme soubor s trasou, kterou si musíme nahrát do svých GPS navigací a podle které pojedeme.

Den D

Den D pro mě začal budíkem ve 4:00, rychlá snídaně a dobalení posledních věcí. V 5:26 mi jel vlak směrem Dvůr Králové. To bych nebyl já abych stíhal vše podle plánu. V 5:17 ještě dofukuji přední kolo a vyrážím na vlak. Ze Dvora se dopravuji do místa startu po vlastní ose. Objízdnou ceduli ignoruji, ale rozkopaná silnice dala najevo, že cedule nelhala. Naštěstí se dalo na biku projet a tak jsem pokračoval do Mostku, kde byl start a cíl závodu.

Samotný závod

V 8 hodin odstartovala 200km dětská trať, kde jsem se kvůli zimě nejprve vydal v bundě a návlecích, což mě zdrželo při prvním a druhém kopci, kdy jsem je musel sundat. Během sjezdu mi helma klouzala a narážela do brýlí, což vyústilo ve ztrátu světla po nárazu větve, což mě donutilo zastavit a hledat ho. Po úspěšném nalezení jsem pokračoval, ale musel jsem čekat na zprovoznění navigace. Oběd jsem nakonec zkonzumoval na lavičce ve Špindlu místo v restauraci, jak jsem původně plánoval.

Cesta z Harrachova do Josefova dolu probíhala plynule, avšak po setkání s dalšími závodníky a získání přezdívky pan košila se stala náročnější kvůli zvláštnímu terénu. Krátké prudké stojky byly střídány pětikilometrovým kamenitým stoupáním, které jsem musel zdolat pěšky za hodinu. Výjezd na Kozákov byl však parádní, i když po 130 kilometrech bylo náročné vystoupit během 6 km o více než 400 metrů. Sjezd byl technicky náročný, a tak jsem se rozhodl nejprudší pasáž sejít, abych se vyhnul nebezpečným pádům.

Poslední zastávka ve Hrubé Skále probíhala za soumraku, a tak jsme zapnuli světla. Pokračovali jsme ve třech a sjížděli závodníky, přičemž jsme míjeli Trosky a čelili dvěma stoupáním, včetně obtížného do Tábora. Měl jsem hlad, protože jsem se na předchozí zastávce nenajedl, a tak jsem si dal oříšky, hermelín, sušené maso a proteinovou tyčinku, což mi zabralo 10-15 minut. Po doplnění zásob jsem se vydal na dlouhý sjezd téměř až do Pecky, kde jsem skupinku dojel a nakonec i předjel.

V Pecce zhasla přední svítilna, což mě donutilo hledat náhradní světlo z batohu. Po několika výjezdech jsem dorazil do autokempu v Mostku po 201 kilometrech a 16,5 hodinách s převýšením 5700 metrů. Necítil jsem se šťastný ani unavený, spíše prázdný, a dal jsem si pivo s limonádou v očekávání sprchy a postele. Umístil jsem se na děleném 37.-38. místě z 91 dokončivších, ale to nebylo důležité; přátelská atmosféra a slunečné počasí byly podstatnější.

Trasa

Druhý den po dojetí jsem říkal, že bych trasu otočil, že by byla zajímavější a možná i jezdivější, ale asi ne. Pravda je, že začátek v Jizerských horách utíkal rychle. Široké cesty, dlouhá, ale nikterak prudká stoupání. Druhá polovina už tak jezdivá nebyla. Krátké prudké stojky, úzké terénní cesty, kde to moc nejelo. Původně jsem byl přihlášený do vypsané kategorie Gravel, ale v týdnu před závodem jsem se přehlásil do MTB kategorie. Nutno podotknout, že to byla dobrá volba. Trasa byla náročná, drncavá a plná relativně těžkých sjezdů. Obdivuji každého, kdo se na start postavil na gravelu. Na druhou stranu defektů grevlistů jsem potkal několik.

Co jinak?

Nutno podotknout, že do dne závodu jsem najel pouze 1000km a nastoupal cca 6000m. Tady je velká rezerva pro budoucí zlepšení. Nemůžu ale říct, že by mi kilometry chyběly ve výkonu. Do kopce mi to vcelku jelo a ve sjezdech jsem ostatním ujížděl. Chyběly ale hodiny v sedle, to prostě neokecáš. Nejdelší letošní vyjížďka trvala 3,5 hodiny čistého času, to je prostě málo.
Dalším poznatkem byla výbava. Vezl jsem těžký batoh (bohužel jsem ho nezvážil). Už po pár kilometrech mě strašně bolely záda. Vyřešit by to mohla nějaká kapsička na rám, nebo brašna na sedlovku. Na řidítkách jsem měl tzv. buřta, ale menších rozměrů.
Převody. Vezl jsem kazetu 11-46z, to bylo v některých úsecích málo. Na druhou stranu bylo kolikrát snazší jít pěšky než jet na kole.
Předem prozkoumat trasu a určit si body, kde by se daly nakoupit zásoby=míň zátěže v batohu.
Větší bidon(y). Vezl jsem jeden 0,5l bidon s ionťákem (+dva sáčky iontáku v batohu).
Pauzy. Tady jsem dost ztrácel. Původně jsem plánoval stavět každé dvě hodiny, ale během dne (cca od 10 do 15hod) jsem stavěl každou hodinu alespoň na 5 minut. Protáhnout si bolavá záda a najíst se. Jsem zvyklý jíst za jízdy, ale tady mi to moc nešlo.

Co s sebou?

Určitě powerbanku. Nejdůležitější vybavení. Měl jsem velkou 20000mAh a použil jsem ji na dobití mobilu, Garminu a zadní blikačky na helmu. Asi by stačila i menší a lehčí.
Dobré světlo. Vezl jsem dvě, ale stačilo by jedno pořádné s výměnnou baterií. Původním záměrem bylo, že jedno povezu na helmě a jedno na řidítkách. Nápad dobrej, ale vzhledem k váze navíc, kterou člověk nese na krku asi zbytečné. Navíc odpadá problém s “kinkláním” helmy.
Silnou hlavu. Možná to zní blbě nebo jako otřepané klišé, ale pokud se položíš v hlavě, nedojedeš.
Dobrý kalhoty v kooperaci s krémíčkem na p*del. Pro laika úsměvné, ale je to tak.
Zkušenosti. Fakt je dobrý vědět, jak tvoje tělo a hlava reaguje v extrémních podmínkách a situacích. Na dlouhých vzdálenostech, při nedostatku spánku…

Jídlo a pití co jsem vezl

Vzal jsem si 0,5l bidon s ionťákem a dva sáčky ionťáku, dále 3l vak na vodu, což stačilo na 6l vody. K pitnému režimu jsem přidal dvě plechovky Coca-Coly a dvě Red Bullu, které byly zbytečné, ale užitečné. Jídla jsem měl dost, celkově cca 5400 kcal (995g sacharidů, 251g tuků, 290g bílkovin), ale při vysoké fyzické zátěži jsem měl problém s příjmem, žaludek byl po gelech zalepený a klasický oběd jsem nezvládl. Pro zpestření jsem měl sušené hovězí, parenicu, hermelín, oříšky, proteinové kapsičky, proteinovky a tyčinky, k tomu Haribo medvídci a gely.

Co dál?

V cíli rezolutně říkám, že takovou 3,14čovinu už nikdy. Ale teď po pár dnech?… Při psaní tohoto článku mě stále brní prsty, nemám v nich sílu a pěst zatnu jen tak na oko. Ale emoce, tolik chybějící v cíli, se dostavily až s odstupem několika hodin. Už v pondělí jsem přemýšlel, co udělat jinak, abych se přiblížil hranici 15-ti hodin, kterou jsem si před závodem vysnil. Takže co dál? Znovu 200 nebo rovnou dospělou variantu 400? Uvidíme za rok…

Odkazy

Výsledky jsou k nahlédnutí zde.

I v roce 2024 jsem se postavil na start a report ze závodu 200 Hard 2024 si přečti zde.